Vinařství U Kapličky
Kdo by neznal slavné Vinařství U Kapličky z ještě slavnějších Vinařů. A přesně tady jsem celým tělem i duší propadla zdejšímu kraji a naprosto si ho zamilovala. Inu, ono se to událo tak...
...moje kolegyně a kamarádka a zároveň neskutečně příjemně naladěná ženská snad za každé situace mě jednoho dne pozvala na výlet na Pálavu, kde to bezmezně miluje a jezdí tady už opakovaně několik let. Co vám budu povídat, porazila mě moje zvědavost, která chtěla vědět, co na té Pálavě pořád má. Slovo dalo slovo a vybraly jsme termín. Ještě den před odjezdem jsem ji ujistila, že v tu nekřesťanskou hodinu fakt budu na nádraží, že vím o tom příšerném vedru, které nás zítra čeká, a že si to užijeme, jak se patří.
A tak se taky stalo. O půl sedmé ráno jsme už seděly ve vlaku směr Olomouc, protože mě Peťa přesvědčovala, že je to kratší než přes Brno, což není tak úplně pravda, ale budiž. Říkala jsem si, že mě vlastně bere na výlet, takže nebudu odmlouvat. Navzdory dálce nám cesta uběhla hrozně rychle. Připadalo mi, že sotva jsme nastoupily, už zase vysedáme, akorát to bylo v Jihomoravském kraji kdesi mezi rozkvetlými loukami před železniční stanicí s nápisem Zaječí. Musím přiznat, že jen co jsme vystoupily z vlaku, připadala jsem si, jak v jiné dimenzi. Prostě někde jinde. Jako kdyby všechno zůstalo za námi a teď je jen přítomnost. Ani to nedokážu popsat, ale Peťa evidentně věděla, která bije. Jen se na mě koukla, chápavě přikývla a se spokojeným výrazem utrousila: " Vídíš? Já ti to říkala." Takže... Heuréka, jsem tady! A náramně se mi to líbí!
Naše první kroky mířily na cyklostezku, která vede až do vesnice. Celou dobu mi Peťa dělala výklad k tam tomu koutku a pak zase k támhle tomu, já jsem bedlivě poslouchala a fotila jsem si krajinu, která na mě působila naprosto epicky. Samozřejmě jsme hned zamířily do Vinařství U Kapličky, cestou jsme se ovšem stavily u Vinařství Nosreti. Peťa mě hnala nahoru do kopce na parkoviště, aby mi naservírovala můj první výhled na Pálavu.
Ke Kapličce už to odtud byl vlastně jen kousek. Objevil se před námi velký hotelový komplex, Peťa říká, že je každý rok větší než ten předešlý, parkoviště bylo plné aut a prostory vinařství praskaly ve švech. Milý číšník nám dal dvě deci dobrého vlašáku ještě před oficiální otvíračkou pro veřejnost, takže jsme měly možnost tvářit se jak hoteloví hosté u snídaně. A tady se to stalo. Když jsem držela tu sklenici vína a můj pohled se stočil k vinohradu, dokázala jsem si konečně odpovědět na otázku, co na té Pálavě ta Peťa pořád má...
A tak jsme si tam s Peťou společně básnily o zdejší krajině, popíjely jsme víno a okamžitě jsme plánovaly, co všechno musíme dneska ještě projít. Začaly jsme rozhlednou Dalibor, která se tyčí přímo nad vinařstvím. Peťa už se mnou nahoru nešla, protože tady byla už mockrát. Mezitím, co jsem stoupala po železných žebřících s madly, moje kamarádka seděla dole na lavičce a nechávala ze sebe vyprchávat víno.
No, co vám budu povídat? Další pohled na Pálavu, tentokráté z větší výšky, prokládaný poryvy teplého letního větříku. Výhled jako na dlani - Nové Mlýny, Pavlov, Šakvice, Děvín a hlavně Dívčí hrady, které mi naprosto učarovaly... Mám to vyfocené snad ze všech možných úhlů.
Slezla jsem dolů a chrlila jsem na Peťu všechny své pozitivní dojmy, vjemy a myšlenky. Rozesmáté jsme se vydaly zpátky do Zaječí, odkud jsme zamířily vinicemi na Přítluckou horu. A víte co? Pokud chcete vědět, co na té Pálavě Peťa a já pořád máme, vydejte se tady taky!