Větrná 803 m n.m.
27.10.2024
Větrná je krásný skalnatý vrchol kousek od Biskupské kupy. Byť leží na žluté turistické značce, nepatří mezi nejnavštěvovanější lokality. Takže pokud hledáte klid, jste tady správně. Naštěstí stále existují taková místa a člověk nemusí čelit zběsilému davu turistů.
Na tento výlet jsem s sebou vzala maminku a strejdu Lojzíka. Vyjeli jsme autem na Petrovy boudy, a když vám řeknu, že to tam byla hrůza, tak nepřeháním. Parkoviště za mých dětských let zející prázdnotou dnes praskalo ve švech. Horko těžko jsme kroužili kolem a hledali jsme nějaké místo. Nakonec jsem auto po vzoru ostatních elegantně upíchla naproti přes silnici. Nazula jsem pohorky, mamka si nachystala hůlky, Lojzík si nasadil batoh, který obratem opět sundal, a mohli jsme vyrazit.
Díky bohu měli všichni ti lidé namířeno na Bišovku, a tak jsme brzy nechali celý dav za námi. Vlastně i pod námi, protože jsme záhy začali stoupat do prudkého kopce. U nás se mu říká Nad Petrovou chatou, pro Poláky je to Mala Kopa. S rostoucí výškou se odrýval výhled do krajiny a potažmo na kopce Zlatohorské vrchoviny, mezi nimiž leží moje rodná malebná vesnička. Lojzík hned vytáhl dalekohled a začal zkoumat, jestli náhodou neuvidí náš barák. Samozřejmě, že ho nemohl vidět, ale trpělivě jsme čekali, až na to přijde sám.
Když se tak stalo, mohli jsme pokračovat dál. Na Větrnou vede příjemná cesta lemovaná nízkou kosodřevinou. V jednom místě se Lojzík zastavil a zadumaně říká: "Cítím nějaké koření."
Já: "Jako maggi, že? To Lojzíku znamená, že jsou tady divočáci."
Mamka: "COŽE??? Otáčíme to, JÁ UŽ DÁL NEJDU!!
Já: "Prosím tě, mami... V tuto dobu tady prasata nejsou a kdyby něco, máme hůlky."
Načež mi mamka začala dávat přednášku o velikosti a dravosti divokého prasete, a že by mě jako chtěla v té situaci vidět. No... Stálo mě docela úsilí ji přesvědčit, abychom se nevraceli, ale nakonec se umoudřila a šli jsme dál podle plánu. Na Větrnou už nám zbýval jen kousek.
Já pořád říkám, že podzim v horách je to nejkrásnější období. Příroda se topí v záplavě všemožných barev a při pohledu na horizont, vidíte jen v náznacích mlžné opary vzdálených končin. Souhra světla a stínu je úplně jiná než v létě a atmosféra najednou získává úplně jiný nádech. Ano, podzim je moje nejoblíbenější roční období. Hezkých dnů je sice málo, ale když už jeden takový strávíte v horách, je to nezapomenutelný zážitek.
A tak jsme dál šli tímto krásným dnem, když se Větrná objevila přímo před námi. Je to zalesněný skalnatý kopeček, který je možné podejít, nebo se mlžete vyšplhat přímo nahoru. Turistická značka vede vzhůru, tak jsme prostě šli. První jsem si samozřejmě vyslechla od své maminky, že to snad nemyslím vážně, že jsem říkala, že to bude snadná cesta a že můžeme někde spadnout. Tak jsem prostě jen odpověděla, že to zkusíme a asi za pět minut jsme stáli nahoře. Nebylo to nic dramatického, žádný pád se nekonal, Lojzík spokojený a mamka se dokonce smála a sama uznala, že to bylo super.
Vydali jsme se ještě kousek dál na Macov. Pod Větrnou se proti nám vynořili dva Poláci, vlastně první lidé, které jsme na naší trase potkali. Vesele nás pozdravili a pokračovali dál směr Bišovka. Cesta se nořila do poměrně vysokých horských travin, tak jsem mamce a Lojzíkovi říkala, aby na mě počkali. Rychle jsem tudy proběhla, zalogovala si vrchol a zase jsem se vracela zpět pro svou skupinku. Z vrcholu nejsou moc dobré výhledy, protože je zarostlý keři a vysokou trávou. Ale v zimě to může být úplně jiná podívaná.
Tak se zase vracíme k Větrné, kterou teď vidíme i z druhé strany a rozhodujeme se, že ji tentokrát podejdeme. Když ji zezdola fotím, všímám si, že nahoře někdo je. Moje mamka má okamžitě jasno, že se jedná o ty dva Poláky, které jsme potkali. Prý se domluvili a už na nás čekají...
Já: "Mami, tady jsme v horách a ne v nějaké kriminálce. Je to jen nějaký cyklista s kamerou na přilbě."
Mamka: "Nikdy nevíš! Musíš být opatrná."
Cyklista mezitím sjíždí dolů, polsky nás pozdraví a jede si dál svou cestou. Mamka zjišťuje, že nám opravdu nic nehrozí a začně se svému nápadu smát. Já se usmívám taky, ale v duchu si říkám, že bych se nad tím možná měla trochu zamyslet. I když už mám něco projito, člověk dneska fakt nikdy neví...
Udělali jsme posledních pár fotek a pomalu jsme scházeli k autu. Parkoviště dole už nebylo tak strašně narvané, ale přesto to tady stále žilo. Teď už jen zbývalo sjet dolů ty otravné serpentýny. Mamka mi už v autě říkala, že příště jdeme zase, že se jí to moc líbilo. Lojzík přikyvoval, že to bylo fajn a já jsem se opět přesvědčila, že ty největší krásy má člověk doma.
Takže přátelé! Když se tady octnete, vyběhněte na Větrnou. A nejlíp na podzim!