Svatý Roch 472 m n.m.

26.12.2025

Na Štěpána jsme si s mamkou vyšláply na Svatý Roch. Byla to příjemná dopolední procházka tichou a zamrzlou krajinou. Docela mě překvapilo, že se mamka začala na výlet chystat už ráno po snídani. Mně se upřímně moc nechtělo, ale když jsem viděla její odhodlání, nemohla jsem ji zklamat. Do batohu jsem nabalila rukavice navíc, protože ty se vždycky hodí, termosku s čajem a pár tatranek. Pak už jsme jen vytáhly auto z garáže, protože to moje se mi nechtělo po nočním vydatném sněžení ometat, a vyrazily jsme vstříc dnešním zážitkům.

Zaparkovaly jsme u hostince U Pepana, nachystaly jsme si hůlky na správnou délku a vydaly jsme se po "cyklostezce" směrem do polského města Pokrzywna. Cyklostezku píšu záměrně v uvozovkách, protože z naší strany není nijak značená a houfně tudy projíždějí auta v obou směrech. Takže po čem jsme to vlastně šly? Nemám tušení...

Brzy jsme dorazily na křižovatku. Cesta vlevo by nás zavedla pod Mnišky a dál klidně až na Velkou Stříbrnou. Ke Svatému Rochu ale vedla cesta napravo. Už nás z dálky lákal svou dominantní siluetou.

Začaly jsme se blížit ke statku, který jsme měly po cestě hezky obejít. Na okolních polích se pásly krávy, tedy na jedné straně pole. Na té druhé straně bylo celé býčí stádo! A dělil je od nás jen malinký elektrický ohradník, který by takové monstrum jistě hravě přetrhlo. S mamkou jsme se na sebe vyděšeně podívaly, ale pak jsem vyhodnotily, že býci jsou docela daleko a kdyby se rozběhli směrem k nám, utečeme.

Mamka: "A kam utečeme?"

Já: "Na Svatý Roch..."

Naštěstí jsme nemusely nikam utíkat, protože býkům jsme byly evidentně šumák. S každým dalším krokem jsme se blížily k vyhlídkovému místu a hlavně k přístřešku, kde jsme si chtěly dát čaj.

Chvíli jsme se u přístřešku zdržely. Mamka si přečetla informační tabuly a já jsem fotila okolí, přičemž jsem spokojeně usrkávala horký čaj. Na Svatý Roch zbývalo pár kroků. Nebojácně jsme zvolily cestu přes pole a brzy jsme se zanořily do lesa. Mamka se mnou vyšla kousek nahoru a pak na mě čekala, až si rychle vyběhnu na vrchol a zaloguju si ho do Horobraní. Zvolila jsem opět příšernou cestu, která byla schůdná snad jen proto, že je zima. Když jsem byla na padesát metrů od vrcholu, mohla jsem si Svatý Roch odkliknout a posléze se vrátit zpátky k mamce.

Napadlo mě, jestli ji vůbec najdu, protože tady v tom lese bylo všechno tak strašně stejné a mamka mezi těmi stomy vůbec nebyla vidět. Ale šla jsem zpátky po svých stopách ve sněhu a brzy jsem ji uviděla. Opatrně jsme spolu slezly dolů k poli a začaly jsme hledat díru v keři, kterou jsme tady přišly. Když se nám konečně podařilo prorazit zpátky na pole, uviděly jsme na cestě parkovat dvě auta a nadšené Poláky, jak si fotí okolní panoramata. Pohled na zimní kopce je vždycky úchvatný.

Chvíli jsme se s mamkou snažily pojmenovat jednotlivé kopce a určit, kde jsme spolu už byly. Pak jsme se pomalu vydaly zpátky k autu. Čekala nás zase trasa kolem býků, jenže tentokrát byla daleko nebezpečnější. Dva býci stáli těsně u ohradníku a my jsme musely projít pár metrů od nich. Do toho se krávy z protější pastvy rozhodly, že jim příjdou ukázat telátka. Takže z jedné strany natěšení býci, z druhé bučící krávy. Prošly jsme kolem doslova inkognito, doufajíc, že nás býci budou mít opět na salámu. Naštěstí měli nozdry jen pro svoje krávy a my jsme mohly v klidu pokračovat dál.

Při cestě domů jsme naše dnešní dobrodžuství hodnotily už s úsměvem na rtech.