Přes Děvičky na Děvín

1.6.2024

Když jsem byla na Pálavě poprvé, říkala jsem si, že musím co nejdříve vylézt na ikonické Dívčí hrady. Po necelém roce konečně splněno, a když už jsme měly našlápnuto, prubly jsme rovnou i Děvín. A proč píšu Y? Protože jsme jely v klasickém ženském obsazení, a to JÁ a PEŤA, která bezmezně miluje víno a zdejší kraj. Jelikož ji navíc stále baví mě tady provázet, naplánovaly jsme v práci termín a hurá zpátky na Pálavu.

Zpočátku nám počasí moc nepřálo. Ráno bylo pořádně zataženo a než jsem se vypravila na autobusovou zastávku, začalo docela silně pršet. Rozhodně to nevypadalo na prima den, ale Peťa nepsala, že bychom to měly zrušit, takže jsem statečně nastoupila do "pouličky". Když jsme se setkaly na nádraží, vzájemně jsme se ujistily, že to nevzdáme a dojedeme do cíle za každého počasí. Tak se stalo, že jsme zdolaly první etapu naší cesty a asi za dvě hodiny jsme vystoupily v Břeclavi na vlakovém nádraží.

Bylo tady slunečno, teplo, prostě úplně jiný svět. Daly jsme si snídani a vyhlížely jsme autobus do Pavlova. Milý pan řidič nám vysvětlil, že budeme neplánovaně přesedat v Lednici na náměstí, kde na nás bude čekat nějaký zpožděný spoj nebo co. Bylo mi to upřímně jedno, hlavně že jsme jely. Za necelých čtyřicet minut už jsme vysedaly v Pavlově pod majestátními Dívčími hrady.

Na nic jsme nečekaly a vydaly jsme se směle nahoru. Cesta lesem byla trochu příkřejší, ale hodnotila bych to pořád jako příjemnou procházku. Protože jsme si vyrazily jen v teniskách, občas nám to na bahně podjelo, nebo jsme zakoply o kořen. Největší drámo ale přišlo ve chvíli, když mi Peťa začala spílat, že jsem zašlápla šneka a přitom se ho snažila vyloupnout z bahna. Byl tam pěkně zabořený, takže jí to chvíli trvalo, ale jinak byl naprosto v pořádku a vesele vystrkoval růžky. Zbytek cesty nahoru jsme si se smíchem vyměňovaly názory:

Já: "Ten šnek tam beztak už byl dávno zabořený..."

Peťa: "No to teda nebyl! Zašlápla jsi ho, jsem to viděla."

Já: "Prosím tě, Peťo. Když se soustředíš na to, kam šlapeš, tak nemůžeš ještě sledovat, kam šlapu já.

Peťa: "To sice ne, ale tohle jsem viděla!"

A pak se objevila ta slavná zřícenina. Hned u vstupu je dřevěná bouda, která byla v té době ještě zavřená. Říkala jsem Peti, že to vypadá, jako kdyby se tady vybíralo vstupné. Peťa jen nevěřícně koukala, že to snad ne a říkala, že před dvěma lety tady stoprocentně žádná bouda nebyla. No, co byste řekli? Fakt se tam to vstupné vybírá. My jsme měly to štěstí, že tam ještě nikdo nebyl, ale pro všechny případy byly na stole před boudou zafóliované instrukce ohledně platby vstupného přes QR kód. Protože já jsme v tomhle stará hříšnice a Peťa se mnou nechala ochotně inspirovat, na nějaké vstupné jsme se vykašlaly a vydaly jsme se do útrob všech částí starobylého hradu.

Prozkoumaly jsme nejprve pravou část s krásnými výledy na Pavlov, Novomlýnské nádrže a Děvín. Pak jsme pokračovaly do levé části, kde se to hemžilo lidmi jak v mraveništi, takže najít klidný kout na pěkné foto bylo dost obtížné. Na informační tabuli si můžete přečíst něco o historii hradu, s trochou trpělivosti ulovíte i pár ikonických snímků a pokud vás bude trápit sluníčko nebo si prostě jen chcete odpočinou, můžete se usadit dovnitř k dřevěnému stolu. Celá místnost je podepřená trámy, aby se na vás nezřítila.

Strávila jsem nahoře docela dost času, protože jsem se snažila udělat panoramatické foto, ale můj veteránský mobil při tom vždycky zamrzl. Takže restart, PIN a pořád dokola. Asi po dvaceti miutách mi došla trpělivost a s myšlenkou, že ho budu muset vyměnit, jsem začala hledat Peťu. Zkrátila jsem si cestu takovým nízkým průlezem a docela jsem se lekla, když na mě Peťa na jeho konci s úsměvem vykoukla.

Padlo rozhodnutí, že půjdeme ještě na Děvín. Když už jsme tady, tak coby ne?

Cestou k východu jsem si uvědomila, že si ještě musím zalogovat vrchol jako Horobraník a tak jsem rychle zase vyběhla do druhé části. K našemu zděšení už byla bouda otevřená a "vrátný" vybíral vstupné.

Peťa pobaveně: "Co budeme dělat, když se nás zeptá?"

Já flegmaticky: "Řekneme, že jsme zaplatily přes QR kód."

Bez dalších zbytečných řečí jsme se vytratily jak pára nad hrncem a napojily jsme se na cestu směr Děvín. Z Dívčích hradů je po červené asi 1,5 kilometrů docela kamenitým terénem. Naprosto nevhodným pro naše tenisky, podotýkám. Kdybych to věděla, tak bych tady Peťu netahala. Cestu jsme si krátily úvahami, kde vlastně ta Julie ve Vinařích seděla, když čekala na Michala a Děvičky měla za zády.

Došly jsme k rozcestí, kde jsme se napojily na zelenou. Stezka nás vedla lesíkem, občas jsme se musely přikrčit pod větvemi a jindy jsme zase musely krkolomně obcházet kaluže. Těsně pod Děvínem mi Peťa řekla, že nahoru už nejde a počká na mě. Rychle jsem to teda vyběhla, udělala pár fotek, zalogovala vrchol a s uspokojením jsem se vydala zpátky dolů.

Na rozcestí jsme se zase napojily na červenou a narazily jsme na běžce, kteří se snažili zdolat Děvín. Měli to napsáno pod startovními čísly a později jsem se dočetla, že se jednalo o Český pohár v běhu do vrchu. Potkávaly jsme je v protisměru až k Soutěsce - prm., kde naše turistická trasa vlastně skončila. Do Pavlova jsme se totiž vracely po hlavní cestě podél vinohradů.

Obě jsme už měly docela hlad a tak jsme na Petino doporučení hned po návratu zakotvily v restauraci Áčko. Vaří tady klasickou českou kuchyni a podle Peti výborně, tak to byla jasná volba. Poručila jsem si prejt s bramborem a zelím a musím potvrdit, že to bylo vynikající. S Peťou jsme se tak napráskaly, že jsme pak nemohly ani chodit. S těží jsme se dovlekly do vinařství. Peťa totiž říkala, že po víně nám slehne a jako zkušený vinař měla opět pravdu.

Každá z nás si vybrala lahev, kterou přivezeme domů. Rozhodla jsem se pro červené André, které jsem taky rovnou ochutnala jako rozlévané.

Když jsme seděly venku a každá si popíjela svou dvojku, dohnal nás konečně déšť. Schovaly jsme se do vinného sklípku a brzy jsme tam nebyly samy. Společnost nám dělala skupina cyklistů, které tady taky zahnala nepřízeň počasí. Seděly jsme s Peťou v průchodu, který spojoval sklípek nahoře a dole. Na stěnách byly nápisy a vzkazy lidí, kteří tento sklípek navštívili, tak jsme jim tady taky něco nechaly.

Pak už nás čekala jen cesta domů. Autobusem zpátky do Břeclavi to tentokrát klaplo bez přestupu a ta hodina a půl vlakem do Olomouce nám uběhla jak lusknutí prstu. V Olomouci jsme v pohodě stihly přestoupit na Prostějov a kolem půl osmé jsme byly doma. I když to ráno nevypadalo vůbec dobře, nakonec to byl moc povedený den.