Přechod Pálavské hřebenovky

8.3.2025

Od Dívčích hradů přes hřeben Pálavy až na Kočičí skálu, skokem na Turold a odtud coby kamenem dohodil do Mikulova na Svatý kopeček. Panečku, to zas byla jízda. Budíček ráno ve 4:30, protože autem přece nepojedeme, nejsme máčky. V 5:55 mě vítá řidič autobusu slovy, že mi to sluší a určitě jedeme někam na turistiku. Tak ho informuju, že až na Pálavu, a protože celou cestu na nádraží jedeme sami, zkracujeme si ji povídáním o složitém životě laborantky a řidiče MHD. Den teprve začal a už mám za sebou první milé setkání s fajn človíčkem.

Pak absolvujeme dlouhou cestu vlakem do Břeclavi, kde vystupujeme kolem půl 9. Při čekání na autobus do Pavlova si dávám kávičku, když si nějaký pán beze slova poblíž mě opře kolo. Jen na něj mrknu a dál si vychutnávám svůj rutinní ranní nápoj. Po chvíli se pán vrací z nádraží a říká mi s úsměvem: "Ďakujem." Hned na to pohotově reaguju, že jsem samozřejmě kolo hlídala a pán mi neodbytně nabízí minipizzu. Prý si zasloužím odměnu. S plnou pusou se s ním loučím a odcházím směr autobus. Přeje mi hezký den a ať se výlet vydaří. Takže to už máme druhé milé setkání a ještě jsme ani nedojeli na místo.

Kolem 10 hodiny vystupujeme v Pavlově a bez zbytečného zdržování míříme na Dívčí hrady. Směr je jasný, čas neúprosný. Čeká nás první poměrně strmý stoupák lesem. Najednou se všude kolem rojí turisti, přičemž některé potkávám v průběhu celé hřebenovky. Trošku potřebuju popadnout dech, mám dnes jaksi pomalejší rozjezd. Ale výletníci v bílých teniskách a dámy v kožíškových bundách mi nedovolují nechat se zahanbit. Takže vytahuju hůlky a nasazuju neotřesitelné tempo.

Zanedlouho míjíme Dívčí hrady a pokračujeme vzhůru na Děvín. Tady už cestou přibývá turistů i z druhé strany a rapidně klesá možnost ulovit pěkný fotovýhled. Všichni pózují, vykecávají a celkově to začíná být opruz. Proto padá rozhodnutí, že nevystoupáme na Děvín, ale podejdeme ho. Kousek pod rozcestím na Děvín potkáváme první opuštěný výhled do krajiny drnových a lučních stepí.

Protože je dnes ideální počasí na paragliding, vidíme nad námi dva nadšence, kteří hodnotí celé okolí z výšky. Pokračujeme až k rozcestníku Pod Děvínem, odkud je to už jen pár kroků k dalšímu vyhlídkovému místu. Odtud je možné dohlédnout až do Alp. Můj zrak se stáčí i na opačnou stranu, abych zachystila nejvyšší horu Pálavy.

A teď už začínáme klesat až ke skalnímu útvaru Strážně. Je to jedna ze skal na hraně vápencového bradla. U skály je upravené vyhlídkové místo jištěné zábradlím, vede k němu krátká odbočka z červené značky. Vidím tam pár lidí a říkám si, že to zas bude dlouhé čekání na fotku, ale vydržím to, protože tenhle výhled prostě chci. Než tam dojdu a nachystám zrcadlovku, je místo prázdné. Další turisti vydechují pod výhlídkou, skoro jako by se tam báli vstoupit. Teď nastala moje chvíle! Vítr se do mě opírá, ale statečně pózuju a přitom doufám, že mi neodletí skalp. Jak vidíte, zdárně přežito a pokračujeme dál.

Mám radost, protože pro tuhle fotku jsem si tady šla. Když jsme tudy minulý rok procházely s Peťou, nechtěla jsem zdržovat a vybíhat nahoru, jelikož by mě už asi zabila. Měla toho tehdy celkem dost. Čili dnes napraven prohřešek dob minulých a vesele jsme sbíhali do Soutěsky prm. Tady proběhla první velká zastávka na svačinu. Chleba se špekem a rajčetem doplněný proteinovou tyčinkou byli tím nejlepším přísunem energie. A že byla zapotřebí! Čekalo nás klesání do vesničky Klentnice a odtud zase pěkně nahoru na Sirotčí hrádek.

K této zřícenině se váže pověst o rytíři Čičosovi, který byl hradním kastelánem. Když se mu měl narodit syn, povolali do do služby templáři. On ale odmítl a za trest byl zavražděn spolu s ostatními obyvateli hradu. Ušetřena byla jen jeho žena, které následně puklo srdce žalem. Novorozený syn se tak stal sirotkem. Po letech se na hrad vrátil a našel tam starce, kterému se podařilo přežít. Když mu celý příběh převyprávěl, mladík zešílel a od té doby má po nocích jezdit na koni z hrádku na Turold. Proto nechoďte po kopcích v noci!

Tak horor máme za sebou a teď vážně. Skutečnost je samozřejmě daleko méně zajímavá. Sirotčí hrádek je dle všeho pojmenován podle rodu Wehingenů za Švábska, jejichž větev Sirotků se přestěhovala na Moravu. Musíte uznat, že ta pověst zní daleko lépe...

Výstup z Klentnice na Sirotčí hrádek není nijak dramatický. Dívčí hrady z Pavlova se mi šly hůř. Nebo jsem jen konečně chytla dech? Každopádně zřícenina je krásná snad ze všech stran a úhlů, ale hlavně je stále volně dostupná. Nebudu vám lhát, zase tady byly mraky lidí, ale čím víc jsme se vzdalovali od Sirotčího hrádku, tím víc ubývalo nezbedných turistů v bílých teniskách a daleko převažovali praví "přechodáři". Dávám do uvozovek, protože přecejen nejdeme PCT, že ano... Nicméně teď to dostávalo grády a zbyli jen ti otrlí.

Dalším bodem byla Stolová hora, v mapách nazývána taky Tabulová. Pokud se vydáte na Sirotčí hrádek, určitě si odskočte i sem. Je to jen kousek, maximálně 20 minut, ale stojí to za námahu. Krásnější výhled na hlavní hřeben Pavlovských vrchů jsem ještě neviděla.

Na vrcholu jsem cítila, že už začínám mít dost. Byla skoro jedna hodina odpoledne a do cíle zbývalo něco přes 5 kilometrů. Prostě musíme šlápnout do kroku. Nezbývalo nic jiné, než sáhnout po první pomoci, takže jsem začala z batohu lovit hroznový cukr. Pak už jsem byla jak kůň na dopingu. Dolů jsem seběhla jak Usain Bolt v dobách své největší slávy a cestu mezi Stolovou horou a Kočičí skálou jsem zdolala v rekordním čase. Teď už jen zbývalo vylézt na Turold, významné geologické, paleontologické a archeologické naleziště.

Turistická značka vede kolem vinice, kde je možné ochutnat zdejší víno a uvelebit se na lehátku. Už dole u cesty je cedule s nápisem "Malá ochutnávka vína na Velké vinici". Já bych to trochu poupravila na "Malý odpočinek po dlouhé cestě se může stát nekonečným". Jsem docela ráda, že jsem s vínem skončila, protože tohle by bylo divoké...

Vrchol Turoldu je přímo na dosah ruky, stačí jen malá odbočka z turistické značky. Nahoře je vysílač zdobený grafity, okolí je vykácené. Cítila jsem, že přestává účinkovat hroznový cukr, takže dáváme malou přestávku, při které se vyhřívám jak had na slunci.

Při mlsání hrušky přemýšlím, kolik toho ještě zbývá a když se podívám na čas, říkám, že je musíme prásknout do koní. Takže zpátky na turistickou značku a šupky dupky rovnou do Mikulova. Ještě malá zastávka v geoparku Turold, kde je expozice 17 vzácných hornin. Naproti geoparku se nachází vstup do jeskynního systému, v němž je největší zimoviště netopýrů v celé ČR. Jeskyně je přístupná až od dubna, takže důvod vrátit se sem je jasný.

Stezka dál stoupá na zříceninu Kozí hrádek, dělostřeleckou věž, která ve středověku chránila Mikulov i nedalekou obchodní cestu. Poslední zastávkou je Svatý kopeček s Kaplí sv. Šebestiána. Na vrcholu umírám a přemýšlím, jak to sakra sejdu dolů.

Ale to bych nebyla já, že jo... V Mikulově na nádraží potkávám lidi, s kterými jsme se střídali na trase od Sirotčího hrádku. Mávám jim na rozločenou a oni vesele mávají zpátky, což je třetí milé setkání. Po půl 4 už klimbám v autobuse směr Břeclav a říkám si, že to byl zase bezvadný den. V Břeclavi na nádraží mi jeden pán daruje plechovku prosecca a přeje mi šťastnou cestu. A tímto čtvrtým milým setkáním zakončujeme přechod Pálavské hřebenovky.