Pohár 634 m n.m.

22.12.2025

Slíbila jsem si, že ještě před Vánocemi stihnu vylézt na tento vrcholek, který mají naši takřka za barákem. A když konečně vysvitlo sluníčko, nebyl čas ztrácet čas. Sice docela mrzlo, ale víte jak to říká staré norské přísloví: "Neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení." Takže jsem se pořádně zaizolovala, sbalila jsem si termosku s čajem, hůlky a mamince jsem řekla, že mi může začít stopovat čas.

Jak říkám, od baráku je to vlastně kousek na cyklostezku, odkud se dá krásně dojít až k rozcestí U Radima. Tady jsem si stanovila první bod přestávky a pořádného hltu horkého čaje. Takže jsem si pěkně vykračovala po cyklostezce, a to docela svižným tempem. Přede mnou se tyčily krásné kopce Zlatohorské vrchoviny, ať už to je osamělá Bražinova hůrka a Kozinec, nebo Velká Stříbrná, Solná hora s předstupujícími Hřebeny a vzadu mohutný Kutný vrch. Samozřejmě přímo před mými zraky se tyčil Pohár s třemi osamělými smrky pod vrcholem. Vyhodnotila jsem, že bude nahoře pěkný vítr, protože ty smrky se podivně kymácely.

Brzy jsem došla ke Svinnému potoku, který jsem hrdinně přebrodila, po mostě samozřejmě...a vydala jsem se zdolat svůj první stoupák. Šlo to rychle, takřka bez změny tempa a za chvíli jsem stála U Radima. Uvítala jsem, že jsem po cestě nikoho nepotkala a mohla jsem jít jen se svými myšlenkami.

Za zvuku pil dřevorubců jsem si nalila první hrníček čaje a spokojeně jsem ho usrkávala. Zároveň píšu mamce, že jsem dosáhla prvního styčného bodu. Ona totiž tyhle moje výlety do přírody moc nemá ráda, protože divoká prasata, vlci a když už jde do tuhého vytáhne i vlkodlačí vraždící monstra. Tak jí vždycky slíbím, že se budu během cesty ozývat.

Teď bylo na čase absolvovat další úsek cesty. Takže na rozcestí vpravo a dramaticky vzhůru do kopců. Trasa byla pokrytá listím, pod kterým se schovávaly místy i dost velké kameny. Jít to v teniskách, skončím někde na začátku se zlomeným kotníkem. Při výstupu jsem si i proto pomáhala hůlkama, ale hlavně se s nimi cítím v lese jistější, kdyby na mě skutečně někdy vyběhl ten vlkodlak...

Překvapilo mě, že je v lese úplný klid. Žádná lesní zvěř nezvěstovala příchod vetřelce, nezakrákal žádný pták, nikde neuskočila zbloudilá srnka v křoví, dokonce ani nepraskla větev. Vlastně se ozýval jen ten zvuk pily, teď už někde hluboko pode mnou. Pak se mi matně zdálo, že jsem slyšela nějaké písknutí. Chvíli jsem stála, rozhlížela jsem se, v hlavě se mi přehrávala varovná slova mé maminky a do toho jsem si vzpomněla na záhadné příběhy z Appalačských hor. Zlatohorská vrchoviny není žádné Appalačské pohoří, ale člověk se někdy dokáže parádně vyschízovat i v obchodě u pečiva, natož někde sám v lese. Pak mi hlavou blesklo youtube video, kde se řešilo, že nemáte na tyto zvuky v Appalačských horách reagovat a musíte dělat jakoby nic. Tak jsem prostě po vzoru zkušených šla bezstarostně dál.

Došla jsem k jakémusi posedu, kde jsem písknutí zaslechla znovu, ale tentokrát se neotáčím, jen zkontroluju mapy, kudy dál a pokračuju lesem vzhůru k nějaké staré asfaltové cestě. Sluníčko mi svítilo přímo do očí, takže kdyby přede mnou někdo stál, asi bych do něj suverénně vrazila. Míjela jsem místo, kde jsem si připadala jak v Hobitíně. Cesta byla posazená pod úrovní okolního lesa a všude kolem byla obrostlá mechem. Stačilo jen umístit vstupní dvířka a už jsem mohla hodovat s Bilbem.

S úsměvem výjdu na asfaltce, nebo na tom, co z ní zbylo a můžu skrz stromy pozorovat první výhledy do krajiny a na svou rodnou vesničku.

Na cestě se objevuje námraza a burácí vítr, proto se balím hlouběji do svého nákrčníku, který mi sehnala moje skvělá maminka. Užívám si tenhle úsek cesty, protože jsem konečně vyšla z lesa a můžu se pořádně rozhlédnout. Sice mě za krátkou dobu čeká zase odbočka do houštin, ale to už by měla být vrcholová část.

Četla jsem, že jít tuhle trasu v létě není nic moc. Proto, my chytří, jdeme v zimě! Odkryjí se cesty, které jsou v létě zarostlé a vrcholy jsou tak mnohem přístupnější. A skutečně! Po odbočce do lesa jsem natrefila na nějakou cestičku, která mě dovedla přímo na vrchol Poháru.

Je to zarostlý vrchol, který nenabízí nic moc k vidění, ale přesto bude asi patřit k mým oblíbeným. Možná proto, že je netypický. Možná proto, že se jmenuje Pohár. Možná proto, že jsem našla tak snadno cestu nahoru. Možná proto, že jsem ho šla v zimě. Možná a možná a spoustu dalších možná, prostě je to tak. Dala jsem si tady další hrnek čaje a snědla jsem tatranku. Samozřejmě jsem napsala domů a ještě chvíli jsem nasávala atmosféru tohoto místa.

No jo, je na čase zase sejít dolů k Radimovi, dopít si tam čaj a pádit domů koukat na pohádky. Tak teda scházím svižným krokem a kousek pod vrcholovou pěšinkou slyším zase to písknutí. Že by nějaký pták? Těžko říct, je to hodně zvláštní zvuk. Ale jak jsem řekla, nepřemýšlím, nereaguju, jdu prostě v klidu dolů. Samozřejmě to jde snadněji než nahoru, takže jsem na mrknutí oka na asfaltce, záhy procházím kolem Hobitína, míjím posed a už stojím U Radima a hltám poslední horký čaj, který mi v termosce zbyl. Za cca 20 minut jsem doma, kde mi mamka hlásí, že jsem byla na cestě 2 hodiny. A já se zkušeně o záhadném pískání ani náznakem nezmíním.