Mikulov na Moravě

12.10.2024

Málokdo by neznal tohle úchvatné město v centru vinařských stezek, kterému dominují tři významné vrcholy. Nám se podařilo navštívit všechny. A s kým jiným než s mou parťačkou Peťou, s níž objevuju krásy Pálavy již druhým rokem. Asi 14 dní zpátky jsme si v práci říkaly, že už je tady zase podzim a to znamená, že musíme opět navštívit tento vinařství oddaný kraj. Peťa navrhla, že se tentokrát můžeme jet podívat do Mikulova a já jsem proti tomu nic nenamítala. Po zkouknutí mapy jsem navíc zjistila, že se mi vrcholky v Mikulově hodí do horobranické výzvy, takže jsme začaly plánovat termín.

Námi vybrané datum se v rámci počasí jevilo dobře. Když jsem ale ráno v 5:55 hod. čekala na "pouličku", vypadalo to, že každou chvíli začne padat sníh. V duchu jsem se pochválila, že jsem tentokrát v oblékání nic nepodcenila. V autobuse jsem zaslechla rozhovor 4 lidí, kteří se pravděpodobně chystali někam na burčák. V tu chvíli mi blesklo hlavou, že je dnes vlastně burčákový pochod v Mutěnicích. Peťa mi to na nádraží potvrdila a ve vlaku do Břeclavi to už byla tutovka. Nad každým sedadlem svítila jasně zeleným písmem místenka až do Hodonína. A my jsme samozřejmě místenky neměly, byť jsme obě věděly, že bude tato akce dnes probíhat. Přátelé, tohle je naprosto bez komentáře...

Podařilo se nám sedět až do Otrokovic, pak jsme přesídlily do prostoru pro kola, kde je vždycky pár míst k sezení a hromada prostoru na stání. A co myslíte, že se stalo? Ano, v Otrokovicích nastoupilo asi 10 cyklistů. Takže velkoplošný vagón se zmenšil na titěrný prostůrek, v němž se nebezpečně rychle vydýchával kyslík. Ve Starém městě se uvolnilo jedno místo k sezení, které hned obsadila Peťa a mně se podařilo sednout si až v Hodoníně, kde téměř veškeré osazenstvo celého vlaku vystoupilo. Po této zkušenosti jsme se rozhodly, že si na zpáteční cestu dokoupíme místenky.

Cesta z Břeclavi do Mikulova nebyla o moc lepší, protože jsme chytily nějaký dětský výlet. Když jsme v 10 hod. konečně vystoupily v cíli, byla to pro nás totální euforie.

Z nádraží jsme se vydaly rovnou k Zámku, který se majestátně vypíná nad městem. Dohodly jsme se, že ani jedna z nás nechce absolvovat komentovanou prohlídku, takže jsme jen tak brouzdaly v areálu a hodnotily zámek zvenčí.

Tyhle stavby jsou nádherné, ale mě vždycky daleko víc zajímaly zříceniny a polorozpadlé tvzre někde v hlubokých lesích, proto jsem se těšila, až vypadneme a zamíříme na Kozí Hrádek. Na Zámku už se to navíc začínalo nebezpečně přelidňovat a to je znamení, že je nejvyšší čas odejít. Velké davy rovná se pocuchané nervy a o to jsme s Peťou nestály. Proto jsme prchly nejbližším schodištěm kolem Horní synagogy k Lormově náměstí, odkud se dá vystoupat na Kozí Hrádek.

Už z Husovy ulice je krásně vidět, a dokonce byla na věži vztyčená vlajka, což znamená, že je otevřeno. Takže přátelé, zaznamenejte si to, tohle je totiž poznávací znak. Žádná oficiální otevírací doba, prostě vlajka. Není vlajka, není vstup. Pozor na to.

Když jsme po červené stoupaly nahoru po schodech, viděly jsme malíře, jak se snaží do plátna vtisknout podobiznu města.