Kraví a Solná hora na kole?

25.6.2025

Když jsem před 11. lety psala článek "Na Solnou horu", netušila jsem, jak moc se za tu dobu může krajina změnit. A už vůbec jsem netušila, jak moc se můžu změnit já. Je to tak. Byla jsem tehdy mladá holka na vysoké, která měla nějaké sny, ideály a ambice. Dneska si ty sny umím splnit, ale taky jsem velmi rychle spadla na zem a zjistila jsem, že nic jako ideál neexistuje a možná by bylo lepší, kdyby některé ambice zůstaly nenaplněny. A stejně tak je to i s tou naší přírodou. Za mých mladých let to tady bylo krásné, zelené, v rozpuku. Dnes vidím všude kolem jen zpustošené torzo minulosti. 

Ale abych nebyla tak kritická, musím uznat, že nám to ty listnaté stromy pěkně zachraňují a tam, kde se to zachránit už nedalo, se zase můžeme rozhlédnout do krajiny. Dovolte tedy, abych vám představila svůj výlet na Kraví horu a posléze i na tu Solnou, a to prosím na kole!

Ano, je tomu skutečně tak. Před 11. lety bych na kole nejela ani náhodou. Dnes je to můj oblíbený dopravní prostředek. A co víc, zprovoznila jsem své staré kolo, které mi rodiče koupili ještě na základce! Chystala jsem se totiž do divokých a nepřátelských končin Zlatohorské vrchoviny, takže jsem potřebovala veterána, který něco vydrží.

Ráno jsem tedy vyrazila po cyklostezce na Svinný potok a odtud ještě trochu výš k Jindřichovskému bludnému balvanu. Je tady vybudován turistický přístřešek U Radima, jakožto památka na muže, který zemřel při tragické nehodě v lese. Dala jsem si tady první drobnou pauzičku a zavzpomínala na něj, protože jsem ho osobně znala. V tomto místě cyklostezka končí a začíná tak trochu tankodrom, který mě vedl až k bývalé hájence. Bylo to pořád do kopce, kolem mě les a les a nic než les. Prostě nekonečná monotónní trasa po rozbité cestě. Když jsem konečně uviděla starou hájenku, jásala jsem jak malé dítě. V duchu, samozřejmě...

Hájenka, nebo to co z ní zbylo, dnes slouží jako přístřešek pro pocestné. Uvnitř je vybudováno příjemné posezení na dřevěných lavicích. Můžete si rozdělat oheň a udělat si něco dobrého v kotlíku. Myslím, že by se tady dalo i vyspat. Přístřešek pro přechody v horách naprosto ideální. Proto děkujme lidem, kteří nenechávají tato místa zchátrat.

Vzpomněla jsem si, jak jsem tady byla jako malá s našima na houby. To se ještě dalo po té už tehdy příšerné cestě vyjet autem. Podotýkám, že hájenka ještě byla celá, sice už opuštěná, ale přesto krásná.

Zběžně jsem koukla na ukazatel, abych věděla, jak daleko to ještě mám na Kraví horu. 3 km po zelené, to dám na ole jako nic. Jenže, přátelé, chyba lávky. Pokud se mi cesta sem zdála jako tankodrom, nevím, jak bych navzala to, co mě čekalo teď. Po tom se nedalo jít, natož jet! Takže jsem celou cestu táhla kolo vedle sebe a proklínala se za svůj naprosto střelený nápad. Kdybych rovnou šla pěšky, vyšlo by to nastejno.

Každou chvíli jsem v mapách kontrolovala, kdy už tam budu, protože takhle jsem si dnešní výlet opravdu nepředstavovala.