Kraví a Solná hora na kole?

25.6.2025

Když jsem před 11. lety psala článek "Na Solnou horu", netušila jsem, jak moc se za tu dobu může krajina změnit. A už vůbec jsem netušila, jak moc se můžu změnit já. Je to tak. Byla jsem tehdy mladá holka na vysoké, která měla nějaké sny, ideály a ambice. Dneska si ty sny umím splnit, ale taky jsem velmi rychle spadla na zem a zjistila jsem, že nic jako ideál neexistuje a možná by bylo lepší, kdyby některé ambice zůstaly nenaplněny. A stejně tak je to i s tou naší přírodou. Za mých mladých let to tady bylo krásné, zelené, v rozpuku. Dnes vidím všude kolem jen zpustošené torzo minulosti. 

Ale abych nebyla tak kritická, musím uznat, že nám to ty listnaté stromy pěkně zachraňují a tam, kde se to zachránit už nedalo, se zase můžeme rozhlédnout do krajiny. Dovolte tedy, abych vám představila svůj výlet na Kraví horu a posléze i na tu Solnou, a to prosím na kole!

Ano, je tomu skutečně tak. Před 11. lety bych na kole nejela ani náhodou. Dnes je to můj oblíbený dopravní prostředek. A co víc, zprovoznila jsem své staré kolo, které mi rodiče koupili ještě na základce! Chystala jsem se totiž do divokých a nepřátelských končin Zlatohorské vrchoviny, takže jsem potřebovala veterána, který něco vydrží.

Ráno jsem tedy vyrazila po cyklostezce na Svinný potok a odtud ještě trochu výš k Jindřichovskému bludnému balvanu. Je tady vybudován turistický přístřešek U Radima, jakožto památka na muže, který zemřel při tragické nehodě v lese. Dala jsem si tady první drobnou pauzičku a zavzpomínala na něj, protože jsem ho osobně znala. V tomto místě cyklostezka končí a začíná tak trochu tankodrom, který mě vedl až k bývalé hájence. Bylo to pořád do kopce, kolem mě les a les a nic než les. Prostě nekonečná monotónní trasa po rozbité cestě. Když jsem konečně uviděla starou hájenku, jásala jsem jak malé dítě. V duchu, samozřejmě...

Hájenka, nebo to co z ní zbylo, dnes slouží jako přístřešek pro pocestné. Uvnitř je vybudováno příjemné posezení na dřevěných lavicích. Můžete si rozdělat oheň a udělat si něco dobrého v kotlíku. Myslím, že by se tady dalo i vyspat. Přístřešek pro přechody v horách naprosto ideální. Proto děkujme lidem, kteří nenechávají tato místa zchátrat.

Vzpomněla jsem si, jak jsem tady byla jako malá s našima a bráchou na houby. To se ještě dalo po té už tehdy příšerné cestě vyjet autem. Podotýkám, že hájenka ještě byla celá, sice už opuštěná, ale přesto krásná.

Zběžně jsem koukla na ukazatel, abych věděla, jak daleko to ještě mám na Kraví horu. 3 km po zelené, to dám na kole jako nic. Jenže, přátelé, chyba lávky. Pokud se mi cesta sem zdála jako tankodrom, nevím, jak bych nazvala to, co mě čekalo teď. Po tom se nedalo jít, natož jet! Takže jsem celou cestu táhla kolo vedle sebe a proklínala se za svůj naprosto střelený nápad. Kdybych rovnou šla pěšky, vyšlo by to nastejno. Každou chvíli jsem v mapách kontrolovala, kdy už tam budu, protože takhle jsem si dnešní výlet opravdu nepředstavovala. Když jsem před sebou konečně uviděla Kraví horu, hrdinně jsem nasedla na kolo a triumfálně jsem ten zbyteček dojela.

Na Kraví hoře jsou vlastně jen pastviny, balíky sena a zbytky starých domů. Nikdo by dnes už neřekl, že tady někdy mohla být dřevařská osada. Došla jsem si po jedné takové louce na vrchol Kraví hory a pak jsem se vydala dál pro vrchol Na Valštejně. Cesta tady na Kraví hoře nebyla pro kolo o moc lepší, ale už jsem si jaksi zvykla. Projela jsem kolem vojenského radaru, o němž jsem si vždycky myslela, že je to silo, a pak mou cestu začaly ohraničovat elektrické ohradníky. Za nimi se spokojeně pásly krávy a zvědavě si mě prohlížely.

Při pohledu na ty krávy jsem doufala, že další horobranický vrchol nebudu mít za některým ohradníkem a co myslíte? Ano, mé obavy se naplnily. Naštěstí bylo stádo docela daleko a vrchol blízko, takže jsem si pohodlně opřela kolo o strom a otevřela jsem si ohradník. Vím, jak se to dělá, jsem přece holka z vesnice... Rychle jsem zalogovala vrchol a zase jsem za sebou zavřela.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli se skutečně na tu Solnou horu vydám, když ty cesty vypadají tak příšerně, ale horal ve mně zvítězil a šlápla jsem zase na chvíli do pedálů. 

Žlutá turistická značka mě vedla po Hraniční cestě, kterou z části kopíruje Via Czechia - Slezskem. Příroda se s rostoucí nadmořskou výškou začala měnit. Záhy jsem se dostala do dnes již nezalesněného prostředí, krytého jen nízkou kosodřevinou. Téměř na každém kroku jsem potkávala prudce jedovaté náprstníky, kterým se tady velmi daří. A na protějším kopci vykukovala Biskupská kupa.

Cesta byla čím dál víc kamenitá, takže jsem zase musela táhnout kolo vedle sebe. Pak jsem si uvědomila, že jsem asi ztratila turistikou značku a v mapách jsem zjistila, že se pohybuju skutečně vedle. No nic, střihnu to zkratkou přes tu příšerně vysokou trávu a budu dělat rámus, kdyby tam náhodou byly zmije. Tak jsem pískala, dupala, bouchala klacíkem o kolo, dokud jsem se z té hrůzy nevynořila přímo pod Solnou horou.

Chvíli jsem si odpočala a pak jsem se vydala na závěrečný stoupák. Na fotce to nevypadá, ale ve skutečnosti je to docela do kopce. Když jsem procházela kolem pozorovatelny zvěře, rostoucí  vítr mi napovídal, že už budu nahoře. A pak jsem tam najednou stála, na tom lysém kopci, z kterého před pár lety nebylo vidět do okolí. Dnes jsem dokonce viděla i Praděd. Cítila jsem se mrzutě, ale zároveň šťastně. Stejný člověk na stejném kopci, ale ve skutečnosti jiný člověk na jiném místě...

Ještě chvíli jsem takhle nostalgicky vzpomínala přežvykujíc energetickou tyčinku. Napsala jsem mamince, že na oběd jsem doma, nasedla jsem na kolo a vydala jsem se dál po žluté k rozcestníku. Celkem šupem jsem to sjela a u rozcestníku jsem začala řešit dilema, kam dál. Můžu to sjet rovnou dolů do Petrovic, což byl vlastně původní plán. Nebo se můžu ještě vydat na Kutný vrch. Jenže to je zase prudce dolů a pak opět táhnout kolo nahoru do kopce. Znechuceně jsem kroutila hlavou, že se mi nechce, ale přitom jsem už dávno pomalu sjížděla jeho směrem. Asi v půlce toho příkrého klesání jsem se rozhodla, že se přece jen budu držet původního plánu a Kutný vrch nechám na jindy a na samostatný článek. To tedy znamenalo, že jsem sesedla z kola a zase ho vytlačila zpátky na rozcestí.

Takže po modré doprava a hezky šupem dolů až na Vojtův pramen.

U Vojtova pramene jsem se napojila opět na starou asfaltovou cestu, která by mě dovedla až k bývalé hájence. Já jsem si to ale chtěla zkrátit a hlavně nejet už do kopce, proto jsem to U Obrázku střihla prudce dolů na Petrovice. Přátelé, to byl teda sešup! Brzdila jsem snad i očima, protože tohle se fakt nedalo jinak zvládnout. Když jsem se konečně vynořila mezi ploty v Petrovicích, slíbila jsem si, že tuhle trasu už nikdy na kole nepojedu.

Tahle cyklotúra byla trápení... Ale bylo to sakra skvělý!