Kolem Poschlé

8.5.2025

Poschlá, Barvínek, Křídlo, Javorčí, Chochol a Malíková. Taková malá procházka po vrcholech nad Rusavou. Měla jsem naplánováno, že zvládnu všech šest vrcholů, ale jak to postavit nejlépe logisticky, toť otázka. Pokud začnu na Malíkové a skončím na Křídle, budu to mít zpět k autu daleko a z druhé strany to výjde nastejno. Tak jsem to vzala hezky od prostředka.

Zaparkovala jsem kousek od kina na rozcestí a vydala jsem se po červené turistické značce, pak prudce vzhůru lesní cestou na Poschlou.

Bylo to pořádně do kopce, a protože už víte, že nijak netroškařím, vzala jsem to na vrchol nikoli pohodovou trasou jako většina normálních lidí, ale strmě vzhůru tou nejkratší cestou. Nutno podotknout, že jsem občas ani nevěděla, jestli jsem ještě na cestě nebo se zoufale prodírám zdejšími porosty. Z vrcholu mě sledovali dva chlapi a ani nechci vědět, co si mysleli. Naštěstí odešli dřív, než jsem vyčerpaně dorazila. Jaké si z toho vzít ponaučení? Nejkratší cesta nebývá vždy ta nejlepší. Každopádně na vrcholu Poschlé jsem stála v rekordním čase.

Horobraníci tvrdí, že dříve to tady bylo nezajímavé místo, ale díky vykáceným stromům se z toho stalo místo se skvělými výhledy nejen na Svatý Hostýn, ale také na Podbeskydskou pahorkatinu a věčně placatou Hanou. Zdejší kouzlo prý neznají ani místní.

Dominantou vrcholu je skála ve tvaru psí hlavy. No... Nevím... Obcházela jsem ji ze všech stran a psí hlavu mi teda nepřípomíná. Maximálně špičaté uši psa, který má hlavu zaraženu do země. Ale možná jsem se na ten skalní útvar dívala ze špatného úhlu. Každý máme prostě vlastní hranice fantazie. Ale musím uznat, že místo je to opravdu kouzelné s velice pěknými výhledy.

Rozhodla jsem se, že teď vyrazím na Barvínek, což znamenalo, že musím sejít na Stiborové boudy a napojit se na modrou turistickou značku. Alespoň na chvíli, protože pro zdolání Barvínku jsem musela odbočit na neznačenou cestu. Šla jsem mírně do kopce kolem nějaké hájovny a za pár chvil jsem si mohla zalogovat další vrchol. Kousek pod vrcholem Barvínku je vyhlídkové místo do okolí. Mně se nechtělo jít až dolů, tak nabízím pohled z vyššího terénu.

Cestou k této vyhlídce jsem vylekala pár srnek mezi malými smrky a o kousek dál další srnčí stádo vylekalo mě. Takže jsme si byli kvit. Udělala jsem fotku a vydala jsem se zase zpátky nahoru, protože teď bylo třeba dojít na Křídlo.

Ano, přesně tak. Je to další zřícenina gotického hradu, kterých je v Hostýnkách opravdu hodně. Hrad Křídlo byl vybudován někdy ve 13. století a zanikl během česko-uherských válek. Byla jsem zvědavá, jak to teď na Křídle vypadá, protože zříceniny jsou prostě moje nejoblíbenější pozůstatky historie. Pokud mi dáte vybrat mezi krásným zámkem a nepřístupnou zříceninou někde v kopcích, vyberu si vždycky tu zříceninu. Takže jsem si zvesela kráčela cestou necestou a pozorovala jsem, jak se mění krajina.

Předně se mi otevřel výhled na dvě úžasné dominanty Hostýnských vrchů, a to Sv. Hostýn a Kelčský Javorník. 

Pak už to nebylo s výhledy moc veselé. Nořila jsem se stále hlouběji do lesa a začala jsem si připadat jak někde ve středověku. Přímo uprostřed cesty stála srnka, vůbec o mně nevěděla. Než jsem ale stačila vytáhnout foťák, všimla si mě a hupsla do křoví. Nad hlavou mi krákoral krkavec a pár metrů přede mnou přejde přes lesní cestu liška, která mě má úplně na salámu. Přesně do takového prostředí bych umístila hrad.

Sešla jsem dolů z Barvínku trochu krkolomnější cestou, ale nakonec jsem se zdárně opět napojila na modrou. Ta mě dovedla k ukazateli a následně ke vstupní bráně hradu. Uvnitř je větší prostranství, které bylo asi v minulosti "podhradím". Dnes se tady dělají táboráky. Do vyšších partií hradu vedou vybudované schody. Nahoře jsou pozůstatky hradní věže a pár zdí. Je tady další ohniště, kde si můžete opéct buřta.

Čas na sváču a odpočinek. Zabalila jsem to až ve chvíli, kdy jsem zdola slyšela hlasy. Nějaká rodinka s dětmi vyrazila na výlet, takže je čas vyklidit pole a dát jim prostor na dobrodružství. Dolů jsem to vzala opačnou stranou po strmém srázu a pak zpět po modré na Stiborové boudy. Vlastně jsem teď obloukem podcházela Barvínek a následně i Poschlou.

Modro-červená vede až k rozcestníku Pod Lysinou. Věděla jsem, že tam dojít nesmím a včas musím odbočit na lesní cestu na Javorčí. Už z dálky jsem viděla, jak se ta kráska majestátně tyčí nad údolím.

Cesta nahoru mi uběhla poměrně rychle a bez větších obtíží. Javorčí nabízí krásné výhledy na Hostýnské vrchy, ale především na protilehlý vrchol Poschlé. Oba kopce jsou stejně vysoké, přesto se každý jde úplně jinak. Poschlá je lysá, Javorčí schovává část vrcholu v lesích. Obě jsou to královny zdejších končin, ovšem každá vládne po svém.

Z vrcholu Javorčí mě vyhnal studený vítr a vidina toho, že musím ještě zdolat dva kopce. Vydala jsem se tedy nejbližší cestou k rozcestí Pod Javočím a odtud pohodlně po modré na Chochol. Zhruba za 500 metrů jsem odbočila na vrcholovou cestičku, která mě přivedla na pahorek zalesněný listnatými stromy. 

Při pokusu zalogovat si vrchol mi zkolaboval mobil. Ach jo, budu si už muset opravdu koupit nový... Abych si zkrátila čas během restartu, dojedla jsem poslední zbytky svačiny a vyfotila jsem poslední fotku dnešní výpravy. Čekal mě sice ještě vrchol Malíková, ale to už je opravdu takové nic neříkající místo v lese. Takže fotka z Chocholu zde...

...a zde už jen poslední odstaveček o návratu k autu. Ano, odběhla jsem si ještě na Malíkovou, což je pořád po modré a pak odbočit doprava a přímo na lesní cestě to je. Ihned po zalogování jsem se vrátila na značenou stezku a spěchala jsem Pod Javorčí. Při zpáteční cestě jsem začala potkávat další turisty a taky cyklisty. Jednoho jsem se tak lekla, že jsem div neskočila do křoví.

Pořád po modré jsem sestoupila až do Rusavy. Pak už jen stačilo dojít kousek k autu, zout boty, trochu se protáhnout a jet zase zpátky domů.