Keprník 1 423 m n.m.

17.5.2025

Teambuilding v Ostružné a pětice odvážných bab se za nepříznivého počasí vydává na Šerák. Tam jsme se u piva, polévky a borůvkových knedlíků rozhodly, že zdoláme ještě Keprník.

Že jsme byly odvážné, o tom není pochyb, protože tento květnový víkend se teplotně tedy moc nevydařil. V Ostružné střídavě pršelo a nahoře na Šeráku dokonce padal sníh. Přesto nás to neodradilo a s heslem "nic nás nezastaví" jsme nabalily pláštěnky a čepice a směle jsme vyrazily. Ano, bylo nás jen pět, kteří jsme si troufly až nahoru. Stínovou skupinku tvořili další čtyři odvážlivci, kteří došli na Čerňavu a odtud se vydali k nějakým vodopádům údajně po regionální značce. Ta se asi postupem času vytratila a procházeli něčím, co bych já nazvala stezkou lesní zvěře. Tohle rozhodnutí asi nepatřilo mezi ty nejlešpí v jejich životě, ale v pořádku se všichni vrátili a to je nejdůležitější. Zbytek naší teambuildingové skupiny se vydal do Jeseníku zahrát si únikovou hru a my jim tímto opět gratulujeme, protože se jim opravdu povedlo uniknout v časovém limitu.

A tak tedy na začátek našeho příběhu. Sobota ráno, počasí je docela dobré, to znamená, že neprší. Teplota taky ucházející, na výšlap dokonce ideální. Mezitím co se chystáme, vyráží stínová skupinka. Záhy do Ostružné přijíždí naše nejvyšší šéfka, která se snaží dohnat stínovou skupinku. A teď konečně vyrážíme i my. Loučíme se s holkama únikářkama a jdeme na to!

Po zelené procházíme část Ostružné a poměrně rychle odbočujeme na lesní cyklostezku, která nás vede k rozcestí Nad pěchotním srubem. Tady narážíme na stínovou skupinku, která postrádá nejvyšší šéfku. Společně dáváme hlavy dohromady a docházíme k závěru, že nejvyšší šéfka šla na opačnou stranu než její stínová skupinka. Prostě domluva na palici... Oznamujeme jí po telefonu tu smutnou zprávu a vyrážíme plni rozporuplných pocitů po modré na Čerňavu. Stínovou skupinku necháváme daleko za sebou.

Na Čerňavě se chvíli rozkoukáváme, děláme si fotky u legendární sochy Kamzíka a sledujeme ukazatel kudy dál. Mezitím dochází stínová skupinka, takže sbíháme zase dolů ke Kamzíkovi, abychom si udělali společnou teambuildingovou fotku a znovu sjim naznačujeme, že jejich trasa asi nebude úplně v souladu se značenými stezkami. Ale kdo chce kam, pomozme mu tam. Loučíme se a pokračujeme po červené na Šerák.

Začíná foukat, takže nasazujeme čepice, čelenky, kapuce, prostě co kdo má. Zároveň se odtahují mraky a my máme možnost pokochat se překrásnými výhledy do krajiny.

S přibývajícími výškovými metry se na trase objevuje sníh. Monča si nadšeně fotí zasněžené úseky a já jí se smíchem říkám, ať počká, co bude nahoře. Netrvalo to dlouho, protože jsme šly fakt docela v tempu, a brouzdaly jsme se zasněženou stezkou. Prostě nevyzpytatelný květen. Zmrzlíci zafungovali a nadělali pěknou neplechu.

Padá návrh, že tohle musíme na fotce a tak se snažíme si dřepnout, aby ten sníh byl pěkně vidět. Veselá nálada nás neopouští, ani když začínají padat kroupy. Renča začíná básnit o borůvkovýh knedlících, které dělají na Šeráku a všechny přihazujeme do placu nějakou tu dobrotu, kterou bychom si daly. Zároveň sleduju, jak se naše tempo při zmínce jídla ještě nepatrně zvýší.

Potkáváme mladého tatínka s malou holčičkou. Říká, že už si ráno jednou na Šerák vyběhl a teď jde s malou na procházku. Se smíchem docházíme na Šerák - rozcestí, kde si stavíme malého sněhuláčka. Nevím, jak dlouho tam vydržel, ale vyfotilo se s ním docela dost lidí. Jen za tu krátkou chvíli, kterou jsme na Šeráku strávily, to byl snad každý druhý kolemjdoucí. Dokonce i tatínek s holčičkou.

Po nezbytné fotce u kamzíka na Šeráku, kde nás fotil tatínek s holčičkou, šly holky zabrat místa do chaty a objednat nám polévku a pivo. Já jsem si vyběhla, a teď to myslím doslova - ano, běžela jsem - na vrchol Šerák, abych si ho mohla zalogovat do horobraní. Když jsem zase sbíhala dolů, začalo hustě sněžit, takže jsem i byla ráda, že se na chvíli schováme v chatě.

Holky jsem našla na první dobrou a než jsem si dosedla, už se neslo pivo a polévka. Evka navrhla, že bychom mohly jít ještě na Keprník, kam je to jen dva kilometry. Já jsem ten návrh kvitovala, protože to je další vrchol do horobraní a času bylo ještě dost. Ostatní se bez váhání přidaly a pak už se jen diskutovalo o tom, zda si dáme jeden nebo dva borůvkové knedlíky. Pak domlouváme Monice, aby si už nedávala prcka, protože čas kvapí a s plnými bříšky se vlečeme na Keprník.

Renča je cestou nespokojená, protože jdeme pořád dolů a přitom bychom měly přece stoupat. Když cesta konečně nabere správný výškový směr, veškeré Renčiny obavy se rozplynou a dál pokračujeme v tichosti. Nějaké dvě děti se snaží na Keprník vytlačit kola, v tom sněhu podotýkám. Nevím, jaký to mělo smysl, ale bylo mi jich celkem líto.

Ještě párkrát zafuníme a už jsme konečně tam. Nechť se zapíše do dějin, že jsme 17. května stanuly na mrazovém srubu vrcholu Keprníku za pravého, nefalšovaného mrazivého počasí.

Měly jsme štěstí, protože jsme ještě stihly výhledy do okolí. Praděd se krásně tyčil nad všemi jesenickými vrcholy a z druhé strany ho zdravil Kralický Sněžník. Od Šeráku se na nás ale valila pohroma. Během pár vteřin ho zahalila mlha a pak už nebylo vidět vůbec nic. Dlouho jsme se nezdržovaly a vydaly jsme se vstříc tomu nadělení.

Cestou zpátky na Šerák jsme potkávali samé veselé lidi. Dokonce i partičku kluků, kteří včerejší noc popíjeli ve stejné restauraci jako my. Jeden dokonce prohlásil, že Leončiny nohy svítí v té mlze jak majáky. No, alespoň se nám nepotopila žádná loď...

Na Šeráku jsme se rozhodly, že sejdeme dolů přes Obří skály, což je pořádný sešup. Je to dlouhé a strmé, ale pořád lepší než to jít nahoru.

S každým další krokem se počasí měnilo. Z Keprníku jsme scházely v husté mlze mezi sněhovými vločkami. Nad Obřími skalami jsme čelily hustému krupobití a do Ramzové jsme docházely v dešti. Konečně jsme vytáhly ty nabalené pláštěnky.

Suma sumárum výprava to byla povedená, partia pohodová a borůvkové knedlíky prostě legendární.