Dunajovické kopce

25.8.2025

Přátelé, kamarádi! Kdo ještě nešel Dunajovické kopce, neváhejte, sbalte batůžek a vyražte do této naprosto dechberoucí krajiny. Já sama jsem tento přechod plánovala delší dobu. A protože jsem pořád nebyla schopná stanovit přesné datum, zařekla jsem se, že to zvládnu do konce prázdnin. Jak vidíte, stihla jsem to opravdu za deset dvanáct...

Cesta do Dolních Dunajovic byla poměrně krkolomná. Jak je známo, největší dobrodrůžo zažijete v hromadné dopravě, a tak jsem tam vlastně dojela autobusem. Různými autobusy. Ten první mě svezl z Prostějova do Brna. Všechno probíhalo v pohodě, akorát vedle mě seděla slečna se strašně dusivým parfémem. Říkala jsem si, že to zvládnu, jsem přece silná holka, co něco vydrží. Jenže už ve Vyškově jsem si myslela, že asi chcípnu, a když jsme se prodírali typickou brněnskou kolonou, přežívala jsem snad už jen silou vůle. Nikdy bych nevěřila, jak slastný pocit můžete zažít při nádechu na nádraží a ještě k tomu v Brně...

Druhá etapa cesty byla pěší. Musela jsem dojít na Zvonařku a odtud už konečně absolvovat třetí část opět autobusem do Dolních Dunajovic. Cca v deset dopoledne jsem konečně byla na místě.

První kopec, který jsem chtěla zdolat, byla Malá Slunečná. Vzala jsem to tedy nejkratší cestou přes Povidlovou alej, kde jsou vysázeny ovocné stromy. Potkala jsem pár cyklistů na elektrokolech, jinak nikde ani živáčka. Sluníčko už začalo pálit, tak jsem využila místní altánek na odložení nepotřebných svršků. Dala jsem si svačinu a začala jsem stoupat podél vinice k vysílači, který symbolizoval vrchol Malé Slunečné. 

Odtud jsem se vydala na Dunajovický kopec, který trochu překvapivě nespadá do NPP Dunajovické kopce, ale já jsem ho samozřejmě během svého putování nemohla vynechat. Jsem přece pořádný Horobraník a ten sbírá všechny kopce! Celou dobu jsem šla kolem vinic a vnímala mozaiku stepí a křovin kolem sebe. Tato drobná odbočka mi zabrala maximálně dvacet minut, během nichž jsem stihla zalogovat další vrchol a vrátit se zpátky na Malou Slunečnou.

Teď mě čekalo stoupání na slunné svahy Jánské hory, kde jsem se dočetla informace o stepních běžcích. Hrozně se mi líbilo vizuální zpracování jednotlivých zastavení naučné stezky. A taky jsem se zamilovala do oslíků, kteří na mě hýkali za elektrickým ohradníkem. Ještěže nás dělil ten ohradník, jinak bych si jednoho vzala určitě domů a teď by mi hýkal v bytě.

Po srdceryvném loučení s oslíky jsem se vydala na Růžovou horu. Je to odpočinkové místo s lavičkou, odkud jdou krásně vidět terásky Velké Slunečné. Těšila jsem se, že si tady udělám ikonickou fotku s výhledem na Dunajvické kopce a taky jsem už začínala mít hlad. Sezení by k jídlu bodlo. Takže tradá podél vinic zase o kus dál.

Provázely mě nádherné výhledy na protější Pavlovské kopce, který mám vyfocené snad z každého úhlu. Nostalgicky jsem zavzpomínala, jak jsem si při přechodu Pálavské hřebenovky říkala, že musím co nejdříve navštívit ty vzdálené Dunajovické kopce na druhé straně. A teď jsem tady a říkám si: "Mise splněna."

Na Růžovém kopci shazuju batoh, sedám si na lavičku a užívám si zasloužený odpočinek. Sakra, to je fakt nádhera. A hlavně ten klid. Stále nikde nikdo, i když... Na protější straně zahlédnu pohyb. Zamžourám do sluníčka. Aha! Nějaký starší pán s hůlkama jde na výlet. A vypadá to, že míří ke mně na lavičku. Vyhodnotím, že mám spoustu času, protože je daleko a jde sotva noha nohu mine. Tak dál spokojeně žvýkám chleba a užívám si tohle pohádkové místo.

Na závěr udělám pár fotek a pádím zdolat terásky Velké Slunečné.

Odcházím ve chvíli, kdy děda míjí zatáčku a chybí mu už jen pár kroků k vrcholu Růžové hory. Nechám ho tady o samotě, aby si to taky užil. Klesám dolů středem vinice, až se ocitám pod první teráskou. Vyšlapané cestičky mě vedou k nejvyššímu vrcholu dnešní túry.

Přátelé, ono se to nezdá, ale dá to fakt zabrat. Nikde není stín, svahy mezi teráskami jsou dost příkré, prašné a taky kluzké, ale když už stojíte nahoře, je to prostě bomba. S trochou fantazie jsem si přidala, jak na vrcholu nějaké mayské pyramidy uprostřed deštného pralesa. Ano, ano... Za pyramidami nemusíte jezdit daleko. Jednu máme přímo na jižní Moravě. Mimochodem kdysi se jednalo o celkem normální kopec, ale z důvodu lepšího obdělávání půdy byl traktorem vytvarován do stávající podoby. 

Když se z vrcholu otočím, nestačím se divit. Děda si siesty moc neužil. Je obklopem cyklisty, kteří si ukazují směrem ke mně a posléze se začínají snažit zdolat terásky na kole. No, pánové, hodně štěstí... Tohle snad raději ani nechci vidět... Otáčím se zase zpátky a scházím dolů opačnou stranou. Bylo to, pravda, ještě výživnější než cesta nahoru, ale kdo chce kam, pomozme mu tam. Když jsem slezla poslední terásku, s úlevou jsem si oddechla a ze zvědavosti jsem se ohlédla na odvážné chlapce. Překvapivě to vzdali hned na začátku a objížděli Velkou Slunečnou hezky po cyklostezce.

Došla jsem k přístřešku s rozcestníkem a vydala jsem se na blízký Rochusberg. Kopec dostal příhodný název podle kaple sv. Rocha, která tady stála v 17. století. Pro obyvatele Dolních Dunajovic mělo místo velký duchovní význam. Navštěvovali ho ještě dlouho po zničení kaple a vybudovali zde kamenný Hanzlův kříž, zasvěcený morovým patronům, jehož torzo se dochovalo dodnes.

Už z vrcholu Velké Slunečné jsem viděla dva starší turisty mířící na Rochusberg. Pán šel trochu napřed a paní se po mně pořád nervózně ohlížela. Jakoby čekala, že je každou chvíli ta drobná blondýna přepadne. Těsně pod vrcholem jsem je dohnala a s úsměvem jsem slušně pozdravila, příčemž paní zjevně pochopila, že nejsem nájemný vrah a začala působit daleko klidnějším dojmem.

Společně jsme obhlíželi torzo kamenného kříže. Působí to tady magicky. Vidět tyto pozůstalosti dob minulých je pro mě daleko cennější, než sledovat nějaký praštěný film. Mí dočasní vrcholoví společníci mi dali prostor na dvě fotky, což vlastně znamenalo, že mám záhy vyklidit pole, protože teď je řada na nich. Prostě obsadili strategická místa a já jsem už nemohla pořídit jediný snímeček, aniž by na něm nebyli. Tak jsem si v duchu povzdechla a vydala jsem se dál po stezce na Liščí kopec.

A proč Liščí? Protože jsou tam lišky? Já vlastně nevím. Nepodařilo se mi to dohledat, každopádně oblast je chráněna pro velký výskyt vzácných stepních biotopů, jako je mandloň nízká, pelyněk Pančičův nebo také ohrožená kudlanka nábožná. Na vrcholu jsou k vidění různobarevné kytičky a triangulační tyče.

Další kopec v pořadí je Suchá hora, jejíž vrchol leží uprostřed vinic. Trochu jsem se lekla, že se k němu nedostanu, protože pod Liščím kopcem jsem narazila na bránu, která od okolí odděluje přilehlý vinohrad. Sakra, asi soukromý pozemek. Hlavou už mi běžely myšlenky, že to snad budu muset nějak obejít, ale pak jsem si všimla, že je na bráně značka naučné stezky. Dobrá, děj se vůle boží, jdeme na to! Sáhla jsem na západku a bránu jsem si otevřela. Rychle jsem procházela vinohrad, doufajíc, že brána na druhé straně bude taky otevřená. A co myslíte? Jasně, že byla! Takže neštěstí zažehnáno, trasa není ohrožena, pokuta taky žádná nepříjde neb je tento průchod s největší pravděpodobností domluvený.

Hned za bránou jsem narazila na rozcestí, které hlídá dřevěný kříž s letopočtem 1933. Věnovala jsem poslední pohled hlavní dominantě Dunajovických kopců a obrátila jsem své kroky k Mikulovu.

Odbočila jsem z turistické trasy a zanořila se přímo mezi vinice. Netrvalo dlouho a stála jsem na Suché hoře. Teď už mi zbývalo jen dojít na Ořechovou horu, která je tak trochu z ruky u obce Březí. Potřebovala jsem se dostat na hlavní cestu, což měla být podle map naprosto primitivní záležitost, nebýt toho plotu, který vinici ohraničoval. Tak jsem pokračovala po nějaké cestičce jaksi intuitivně, prošla jsem otevřenou bránou (ještěže byla otevřená) a vylezla jsem konečně na tu hlavní cestu.

Musela jsem se pěkný kus vrátit a najít zase správnou odbočku na Ořechovou horu. Pak už jsem šla jen rovně na vrchol. Cestou jsem narazila na krásné posezení s vyhlídkou na okolní vinice, Březí a vlastně celou Pálavu.

Dala jsem si tady zbytek svačiny a začala jsem plánovat cestu zpátky. Z Březí by to bylo dost komplikované na přestupy, dojít až do Mikulova se mi nechtělo, takže nezbývalo než se po svých vrátit po cestě do Dolních Dunajovic.

I když jsem šla po asfaltce, ubíhalo to docela rychle. Trochu mě naštvalo, že mi v Dolních Dunajovicích ujel autobus před nosem, ale za půl hoďky jel další. Ovšem v Brně to byl zase unikát. Všude hromada zvláštních lidí, autobus měl zpoždění a nikdo vlastně nevěděl, kde máme nástupiště. Nicméně dojela jsem živá a zdravá, jen mě z toho všeho trochu bolela hlava. Tenhle výlet ale stál za všechny cestovní útrapy. A hlavně jsem si konečně splnila přechod Pálavy z obou stran.

Pálavská podkova zdolána!