Dunajovické kopce

25.8.2025

Přátelé, kamarádi! Kdo ještě nešel Dunajovické kopce, neváhejte, sbalte batůžek a vyražte do této naprosto dechberoucí krajiny. Já sama jsem tento přechod plánovala delší dobu. A protože jsem pořád nebyla schopná stanovit přesné datum, zařekla jsem se, že to zvládnu do konce prázdnin. Jak vidíte, stihla jsem to opravdu za deset dvanáct...

Cesta do Dolních Dunajovic byla poměrně krkolomná. Jak je známo, největší dobrodrůžo zažijete v hromadné dopravě, a tak jsem tam vlastně dojela autobusem. Různými autobusy. Ten první mě svezl z Prostějova do Brna. Všechno probíhalo v pohodě, akorát vedle mě seděla slečna se strašně dusivým parfémem. Říkala jsem si, že to zvládnu, jsem přece silná holka, co něco vydrží. Jenže už ve Vyškově jsem si myslela, že asi chcípnu, a když jsme se prodírali typickou brněnskou kolonou, přežívala jsem snad už jen silou vůle. Nikdy bych nevěřila, jak slastný pocit můžete zažít při nádechu na nádraží a ještě k tomu v Brně...

Druhá etapa cesty byla pěší. Musela jsem dojít na Zvonařku a odtut už konečně absolvovat třetí část opět autobusem do Dolních Dunajovic. Cca v deset dopoledne jsem konečně byla na místě.

První kopec, který jsem chtěla zdolat, byla Malá Slunečná. Vzala jsem to tedy nejkratší cestou přes Povidlovou alej, kde jsou vysázeny ovocné stromy. Potkala jsem pár cyklistů na elektrokolech, jinak nikde ani živáčka. Sluníčko už začalo pálit, tak jsem využila místní altánek na odložení nepotřebných svršků. Dala jsem si svačinu a začala jsem stoupat podél vinice k vysílači, který symbolizoval vrchol Malé Slunečné. 

Odtud jsem se vydala na Dunajovický kopec, který trochu překvapivě nespadá do NPP Dunajovické kopce, ale já jsem ho samozřejmě během svého putování nemohla vynechat. Jsem přece pořádný Horobraník a ten sbírá všechny kopce! Celou dobu jsem šla kolem vinic a vnímala mozaiku stepí a křovin kolem sebe. Tato drobná odbočka mi zabrala maximálně dvacet minut, během nichž jsem stihla zalogovat další vrchol a vrátit se zpátky na Malou Slunečnou.

Teď mě čekalo stoupání na slunné svahy Jánské hory, kde jsem se dočetla informace o stepních běžcích. Hrozně se mi líbilo vizuální zpracování jednotlivých zastavení naučné stezky. A taky jsem se zamilovala do oslíků, kteří na mě hýkali za elektrickým ohradníkem. Ještě že nás dělil ten ohradník, jinak bych si jednoho vzala určitě domů.

Po srdceryvném loučení s oslíky jsem se vydala na Růžovou horu. Je to odpočinkové místo s lavičkou, odkud jdou krásně vidět terásky Velké Slunečné. Těšila jsem se, že si tady udělám ikonickou fotku s výhledem na Dunajvické kopce a taky jsem už začínala mít hlad. Sezení by k jídlu bodlo. Takže tradá podél vinic zase o kus dál.

Provázaly mě nádherné výhledy na protější Pavlovské kopce, který mám vyfocené snad z každého úhlu. Nostalgicky jsem zavzpomínala, jak jsem si při přechodu Pálavské hřebenovky říkala, že musím, co nejdříve navštívit ty vzdálené Dunajovické kopce na druhé straně. A teď jsem tady a říkám si: "Mise splněna."

Na Růžovém kopci shazuju batoh, sedám si na lavičku a užívám si zasloužený odpočinek. Sakra, to je fakt nádhera. A hlavně ten klid. Stále nikde nikdo, i když... Na protější straně zahlédnu pohyb. Zamžourám do sluníčka. Aha! Nějaký starší pán s hůlkama jde na výlet. A vypadá to, že míří ke mně na lavičku. Říkám si, že mám spoustu času, protože je daleko a jde sotva noha nohu mine. Tak dál spokojeně žvýkám chleba a užívám si tohle pohádkové místo.

Na závěr udělám pár fotek a pádím zdolat terásky Velké Slunečné.

Odcházím ve chvíli, kdy děda míjí zatáčku a chybí mu už jen pár kroků k vrcholu Růžové hory. Nechám ho tady o samotě, aby si to taky užil. Klesám dolů středem vinice, až se ocitám pod první teráskou. Vyšlapané cestičky mě vedou k nejvyššímu vrcholu dnešní túry.

Přátelé, ono se to nezdá, ale dá to fakt zabrat. Nikde není stín, svahy mezi teráskami jsou dost příkré, prašné a taky kluzké, ale když už stojíte nahoře, je to prostě bomba. S trochou fantazie jsem si přidala, jak na vrcholu nějaké mayské pyramidy uprostřed deštného pralesa. Ano, ano... Za pyramidami nemusíte jezdit daleko. Jednu máme přímo na jižní Moravě. Mimochodem kdysi se jednalo o celkem normální kopec, ale z důvodu lepšího obdělávání půdy byl traktorem vytvarován do stávající podoby. 

Když se z vrcholu otočím, nestačím se divit. Děda si siesty moc neužil. Je obklopem cyklisty, kteří si ukazují směrem ke mně a posléze se začínají snažit zdolat terásky na kole. No, pánové, hodně štěstí... Tohle snad raději ani nechci vidět... Otáčím se zase zpátky a scházím dolů opačnou stranou. Bylo to, pravda, ještě výživnější než cesta nahoru, ale kdo chce kam, pomozme mu tam. Když jsem slezla poslední terásku, s úlevou jsem si oddechla a ze zvědavosti jsem se ohlédla na odvážné chlapce. Překvapivě to vzdali hned na začátku a objížděli Velkou Slunečnou hezky po cyklostezce.

Došla jsem k přístřešku s rozcestníkem a vydala jsem se na blízký Rochusberg. Kopec dostal příhodný název podle kaple sv. Rocha, která tady stála v 17. století. Pro obyvatele Dolních Dunajovic mělo místo velký duchovní význam. Navštěvovali ho ještě dlouho po zničení kaple a vybudovali zde kamenný Hanzlův kříž, zasvěcený morovým patronům, jehož torzo se dochovalo dodnes.