Bečka 706 m n.m.

22.3.2025

Z Rusavy přes Pardus na Klapinov a dál strmě vzhůru na Bečku. Původně jsem si plánovala jinou trasu, ale nakonec jsem se rozhodla zdolat tuhle obludu. Měla jsem samozřejmě ještě možnost vyžehlit prádlo, ale to by byl v tak krásném počasí hřích. Takže jsem si nachystala věci a z vesela jsem se vydala na cestu. V Rusavě jsem zaparkovala u Koliby Čecher kousek pod Resortem Rusava.

Jako první jsem se vydala na vrchol Čecher, který jsem potřebovala do Horobraní. Stezka na vrchol je vyšlapaná v trní. Rozhodně to není nic, co by člověk chtěl absolvovat v létě. Vlastně ten výhled z Čecheru taky není nic moc, ale když to Horobraníci chtějí...

Dál jsem si už nerušeně vyšlapovala na Pardus. Jo, je to pořád do kopce, ale jde se lesem, nikde nikdo, klid, jen ptáčci, zvuky lesa a občas nějaká ta srnka. Brzy jsem došla na rozcestí Za Vrchy, odkud je to na Pardus jen půl kilometru. A že je to nejkrásnější vyhlídka v Honstýnkách? Přátelé, je to naprostá nádhera!

Nahoře byly dvě rodinky, které se svými ratolestmi opékaly špekáčky. Dokonce tam nějakým způsobem tatínek, předpokládám, že to nebyla maminka, vytlačil kočárek. Dětičky si hrály na schovku a nejoblíbenější úkryt byl za stromem, u kterého jsem spokojeně svačila.

Když jsem doplnila energii, pomalu jsem začala scházet dolů na Horní Hořavsko. Odtud jsem šla přes vrchol Klapinov, opět potřebný bodík do Horobraní. Na pravé straně ode mě se obludně rozvalovala jak vyvržený vorvaň Bečka. Takhle z dálky působí docela nepřístupně, ale když už ji jdete, není to nic hrozného. To jsem ale samozřejmě ještě nevěděla, takže na mě působila trochu děsivě.

Klapinov je opět takový nic neříkající vrchol, ale kdo chce bodíky, musí i tam, kde nejsou výhledy. Na rozcestí je to ovšem jiná podívaná. Můžete odtud na Skalný a dál na Sv. Hostýn, nebo na Obřany, nebo až na Tesák. Záleží na vás. Myslela jsem, že nahoře bude trochu víc živo, ale potkala jsem jen pár cyklistů. Ovšem u Portáše to byla jiná. Natrefila jsem tam na Valašský sbor portášský. Chlapi přišli z Tesáku, aby zavzpomínali na Františka Sklenáře a uctili touto výpravou jeho památku.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli k nim mám jít a hodit řeč, ale když jsem mezi nimi viděla dvě bábinky už vydatně prolité slivovicí, měla jsem jasno. Vzala jsem to tedy trochu obloukem, i když to moc nešlo, protože cesta na Bečku vede přímo kolem přístřešku, kde se evidentně kalilo. Portášové mi hezky mávali a zvali mě k nim. Jen jsem ukazovala, že mám naspěch a ten nejbližší se mě ptal, jestli to beru fakt přes Bečku. Při pohledu na ten stoupák jsem měla sto chutí říct, že se přecejen přidám k nim, ale vidina toho, že ležím někde pod stolem a táhne ze mě ještě dva dny slivovice, mi dodala opět elán k výstupu. Takže jsem nekompromisně kývla a začala jsem se kolem nich škrábat nahoru.

Bylo to pěkně příkré, ale netrvalo to dlouho. Vlastně jsem za pár minut stála překvapeně nahoře a užasle jsem sledovala okolí. Jak jsem říkala, Bečka vypadá na výstup nesympaticky, ale když už se do toho dáte, není to nic nezdolatelného. A nahoře to fakt stojí za pohled...

Jako na každém kopečku i tady trochu foukalo. V březnu tyhle větry nejsou pořád nic příjemného, takže jsem se brzy po výstupu zabalila do bundy. Naposledy jsem se pořádně pokochala, poslala láskyplné pohledy na všechny strany a začala jsem v mapách hledat cestu dolů. Měla jsem radost, že můžu Bečku seběhnout z druhé strany, podejít ji a pohodlně se vrátit na Horní Hořavsko.

Samozřejmě jsem při té příležitosti prostudovala i zpáteční cestu na Rusavu. Nechtělo se mi vybíhat zase na Pardus, tak jsem zvolila nezáživnou cestu Hořavskem. Říkám nezáživnou, protože byla asfaltová a nekonečná a úzká a pořád tam jezdila nějaká auta. Docela mě ta trasa otravovala, tak jsem začala hledat nějakou zkratku a skutečně jsem ji našla! Odbočka na polní cestu mi měla zkrátit určitě tak dva kiláky cesty. Jenže to byla jakási příjezdová cesta k nějakému oplocenému statku. Říkala jsem si, že se vracet nebudu a prostě to zkusím střihnout přes pole. Samozřejmě to byl soukromý pozemek se zákazem vstupu, ale já byla zrovna v nouzi. Tak jsem to riskla, doufajíc, že na konci nebude nějaký ostnatý drát.

Přátelé, všechno dobře dopadlo, drát tam nebyl a nikdo mě nechytil. Na závěr své zkratky jsem prostřelila nějaké keře a vynořila jsem se v uličce mezi rodinnými domky. Pak už mě čekal poslední výstup skiareálem k Hotelu Rusava a odtud už po známé cestě k autu. Dole pod silnicí je fotbalové hřiště a asi se zrovna hrálo nějaké derby, protože za tohle fandění by se nemuseli stydět v žádném kotli. Odjížděla jsem za hlasitého skandování: 

"Druháááá strana, fandíííííí s náma!!! RUSAVA!!! RUSAVA!!! RUSAVA!!!